OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MINDWORK nelení a sotva nám první snítka prachu začala dosedávat na drážky demo kotoučku „Inside The Consciousness“, spěchají ihned na pomoc s plnohodnotným debutovým zářezem. Ten vychází pod hlavičkou zavedených Shindy Productions a kdyby nic jiného, dokládá tím fakt, že rozruch vyvolaný čtyřskladbovým promem měl i své plusové vyvrcholení a pro kapelu šťastný konec. I když mluvit o konci v souvislosti s touhle čtyřhlavou partou by bylo hodně ukvapené. Tedy mluvme spíše o začátku věcí příštích, kterých je „Into The Swirl“ (a rád to hned zkraje přiznávám) velice důstojným startem.
Jestliže zvukové balení demáče nebylo právě dokonalé, pak CD už podobné úvahy vůbec nepřipouští. Hned v titulním intru se na vás vysype technická (death) metalová smršť v naprosto odpovídající kvalitě. Studio Šopa byla dobrou volbou a marně pátrám, kdy jsem odtamtud slyšel takhle přesvědčivý zvuk bubnů. Inu, ne nadarmo se říká, že stejně důležité jako na co se hraje, je i kdo hraje. Kytary jsou výš, žádné hloubkové masáže, ovšem i to ke stylu plnému kytarových výjezdů a vyhrávek patří. Co se tedy zvukové výbavy týče, dostavil se obrovský skok vzhůru.
Kostru necelé čtyřicetiminutovky pochopitelně tvoří ta již zmiňovaná čtyřka demo-uchazeček, mohli bychom je pominout odkazem, ovšem nebylo by to spravedlivé. Nový zvuk totiž udělal své a aby snad toho nebylo málo, zaslechneme občas i zpestřující klávesy hostujícího Vítězslava Šediny. Myslím, že i velcí milci původních verzí mi dají za pravdu, že každé ze čtveřice novější kabátek sluší a všechny díky němu rozkvetly do plnější krásy. Svoji zásluhu na tom ale jistě má i změněný hlasový projev Martina Schustera. Pokud ten byl minule druhým často zmiňovaným slabším článkem nahrávky, pak při poslechu aktuální kolekce musí posluchače nutně trknout značný posun. A to nejen snahou o živější „skřehot“, ale i celkovou pestřejší paletou hrdelního výraziva. A přestože jeho hlas zůstává „sušší“ variantou typických skřehotálků, v aktuální podobě už rozhodně nevzbuzuje žádné pochybnosti a možná právě díky tomuto „škrábání“ je i méně zaměnitelný se spoustou podobných. Novinkou se začíná, další se střídají s již známými kousky, všechny však mají společnou náladu, technické žonglování kytar i prudké zlomy z vyklidněných akustických pasáží do ostřejších náklepů. Na vysoké úrovni se drží hráčská forma i snaha o co největší pestrost v rámci stylových ekvilibristik. A poslouchá se to navíc náramně.
Ze všeho výše vyřčeného by se zdálo, že MINDWORK není co vytknout. A skutečně, podíváme-li se na věc očima (respektive vylechneme ušima) fanouška žánru, pak „Into The Swirl“ zřejmě bude v domácích luzích a hájích hodně skloňovanou nahrávkou. Jenže stále nám tu jedno velké ALE zůstává. Skupina totiž po většinu času operuje především na cizím písečku, bábovičky sice zvládá na jedničku s hvězdičkou, ovšem zdaleka ne všechny obrysy a tvary nesou znamení vlastních hlav, rukou a nohou, mnohdy natrefíme jen na prefabrikované formy zvučnějších kolegů. Takže jediná moje výtka a přání do budoucna musí nutně směřovat k větší osobitosti. Když si ale vezmu, jaký pokrok vpřed se dostavil od půl roku starého dema, nepominu nespornou šikovnost muzikantů, navíc přicházejících na trh se svou koží poprvé, nemám o budoucnost pražských progových smrťáků žádné pochybnosti. Skvělá práce a jak říká kolega proger Louža: „todle je hevymetal!“
MINDWORK na nic nečekají a kují železo, dokud je žhavé. A je to tak dobře...
7,5 / 10
Martin Schuster
- zpěv, kytara
David Vaněk
- kytara
Adam Palma
- basa
Filip Kittnar
- bicí
host:
Vítězslav Šedina
- klávesy
1. Into The Swirl
2. Unrecognised Entity
3. Inner Consciousness
4. Essence Of Existence
5. Freedom Of Mentality
6. Wretchlessness
7. Parasite
8. Twisted Priorities
9. On The Path To Oblivion
Vydáno: 2009
Vydavatel: Shindy Productions
Stopáž: 36:16
Produkce: Stanislav Valášek
Studio: Šopa
Počínání MINDWORK se rozhodně vyplatí sledovat. Nadějná formace věru příliš nelení. Aby také ano, když její současná skladatelská forma a zápal jsou očividně na velmi slušné úrovni. Devítka skladeb potěší zejména příznivce techničtější metalové muziky s nádechem progresivního cítění. Oproti nedávné demonahrávce se navíc zlepšilo téměř vše, včetně trošku problematických vokálů, takže nyní má snaha kapely i odpovídající produkční provedení. Nahrávce navíc nechybí ani příjemné melodické linky, přesvědčivá kytarová sóla, solidní atmosféra i spád. Jak je již však uvedeno i v recenzi, příště to bude chtít přidat ještě více vlastní osobitosti a na výsledném bodování nebude nutno šetřit.
Na debut docela pecka, jen tak dál, pánové!
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.